Sedím tu nad nadpisem a nevím jak začít…jsem plná dojmů a zážitků a najednou nad klávesnicí je prožívám znovu.
Rozhodnutí ze pojedeme do Dublinu padlo už koncem července a měli jsme letět já, Mike a Alenka. Z pro mě nepochopitelných důvodu jsem nakonec cestovala za LP sama. Myslím, že jediný důvod proč zůstat doma by pro mě byla smrt nejbližších nebo moje. 
Úplně sama jsem samozřejmě nejela, na letišti v Dublinu jsem se setkala s děvčaty ze Slovenska Soňou, Zuzou a Luckou a s Hankou Zivčákovou, která není ze Slovenska, ale má to bliž na letiště v Bratislavě. Cestovaní proběhlo bez problémů, jen bych podotkla, že na letištích by se dalo trénovat na maratón, protože ať v Praze nebo v Dublinu jsme šlapali kilometry než jsme se dostali proste někam… k přepážce, k východu, k letadlu.
Za zmínku stoji snad jen to, že při cestě do Dublinu s námi jako steward letěl Ken, manžel slečny Barbie.
Mrknete do fotek a řeknete že ne…musela jsem si ho prostě (nenápadně) vyfotit. A dokonce to byl Čech. Při čekaní na děvčata na letišti jsem zjistila autobus do centra. Jeden lístek 7€ resp. 6€ pokud si koupíte i zpáteční.
Ceny všeobecně jsou v Irsku výrazně vyšší než u nás. Po příjezdu na hostel bylo trochu rozčarování, i když co jsme čekaly za tu cenu… (foto řekne vše) Když jsme se trochu rozkoukaly, nemůžu říct vybalily, protože fakt nebylo kam – žádná skříňka, stolek, nic… jsme se šly podívat před klub The Academy, abychom věděly kde to je a co nás čeká. Tam jsme se také potkaly s Martou a jejím manželem Petrem a výprava byla kompletní. Trochu nás zarazilo množství lidí ve frontě před klubem,
ale nebylo to na LP,
tak jsme šli na pivo. „Temple bar“ je čtvrť v centru Dublinu plná barů, restaurací a obchodů se suvenýry a občerstvením, zřejmě turistický ráj. Aspoň z mého pohledu. Chvíli jsme okukovali a nakonec šli do restaurace The Auld Dubliner. Dole bar s živou hudbou restaurace v patře. Ještě nebylo tak pozdě, takže jsme i našli volný stůl. Objednali si večeři, někdo pivo Guinness, kafíčko, nebo colu. Za večeři a dvě 0,2dcl coca-coly jsem platila 23€. Asi moje nejdražší večeře v životě. Marta s Petrem bydleli jinde, takže jsme se zase rozloučili a cestou zpátky na hostel jsme prošly pár obchodů, fotily večerní Dublin a celkem mrzly, byla totiž zima a ještě foukalo. Hlavně Lucy vypadala tak trochu jako nanuk bez dřívka. Byly jsme rády, že máme kde hlavu složit a v relativním teple. Po tom, co jsme cestou po městě navštívily pár sociálních zařízení, nám už ty naše ani nepřišly tak hrozný.
