I když jsem v pátek večer řekla, že si musím vypnout budíky (jsem noční sůva a vstávaní mi nedělá vůbec dobře, tak mám nastaveno několik budíků) tak jsem to samozřejmě neudělala
a ráno v 6,25hod našeho času tj. 5,25hod místního začala hrát Night Like This. Chudák Soňa si v polospánku myslela, ze nám přišla LP hrát pod okna
(to by bylo super
) Na snídani jsme šly asi kolem 9hod a snídaně formou bufetu byla taky zajímavá.
Dva druhy toustového chleba, tři druhy cereálií, káva, mléko, máslo a marmeláda. A všude plno lidi a málo místa, takže nakonec jsme snídaly v kuchyňce u pultíku. Naštěstí nejsme žádné primadony, tak jsme to zvládly. Byla jsem rozhodnutá, že musím šetřit nohy na odpoledne, do fronty před koncertem, takže když Soňa se Zuzou vyrazily na prohlídku pivovaru Guinness, zůstala jsem na pokoji, že se půjdu jen podívat na chvíli do města a udělat pár fotografií za denního světla. Ke klubu jsme chtěly jít zaujmout místo kolem 17hod. Chvíli po tom, co odešly, přišla od Soni SMS, že před klubem už stoji asi 10 Italek, fanynky LP.
Šly jsme tedy s Lucou a Hankou na procházku podle plánu, ale nedalo nám to a tak nějak samy od sebe se naše kroky stočily ke klubu, zjistit co se děje. Bylo něco po 12 hod a před vchodem opravdu postávalo pár fanynek různé národnosti, jak jsme později zjistily. Dostaly jsme číslo na ruku s tím, že můžeme odejít, ovšem ne na moc dlouho a zase se vrátit. Postály jsme chvíli a šly zpět na pokoj se převléct, připravit na koncert a kolem 14 hod si šly stoupnout do řady.
Bylo to dlouhé čekání. Myslím, že poprvé v životě jsem byla vděčná za svou trvalou tepelnou izolaci,
protože teprve asi po 3hodnách čekání mi začínala být zima. Bylo asi 16,30hod, když jsem si odskočila na jídlo (od snídaně první) a v Burger Kingu jsem objevila stolek přímo pod fukarem teplého vzduchu, takže jsem se zase krásně zahřála. Po návratu do fronty jsem zjistila, že už nás tam trochu organizovali a musím říct, že ty další dvě hodinky do otevření klubu uběhly strááášně pomalu.
Otevřeli v 19hod a jen odpípli vstupenky a dali razítko na ruku, jinak žádná kontrola, nic. Kočky zůstaly uprostřed hlediště ve druhé řadě a já se nacpala trochu stranou hned k zábraně, abych mohla umístit vlajku.
️ A už jsem jen přemýšlela co se může stát, co si mám kam dát, abych měla po ruce, co když sejde LP před první řadu, kam si dám fixu, buklety z CD k podpisu atd… Jak se říká, štěstí přeje připraveným…
(všechno dopadlo samozřejmě jinak, nebyla jsem připravená.) Jako předskokani vystoupili dva mladíci, vlastně jeden zpíval a druhý ho doprovázel na kytaru. Netuším kdo to byl, sice se představili, ale ne, nezůstalo to tam… (v hlavě) jediné co jsem postřehla bylo, že jsou v Irsku poprvé, takže místní nebyli. Po skončení jejich vystoupení ještě chvíli technici „kabelovali“ a pak už nastoupili chlapci z kapely Brian, Eli a John. Nezačali hrát Muddy Waters jako vždy, ale upravený začátek ke Strange. Následovaly Other People a Tightrope. Lauren byla po celou dobu koncertu vedle podia, asi 2m ode mě, ale i když jsem čekala, že vyjde na podium, držela totiž v ruce červenou stužku, tak nakonec nám společný taneček s LP nepředvedly.
Škoda. Další skladby byly Up Against Me, Dead Valley, Suspicion, You Want It All a Muddy Waters. Po ní Soňa s Martou zdvihly slovenskou vlajku nad hlavu, čímž upoutaly LP pozornost a ať už se chystala říct cokoliv, pozdravila fanoušky a jako první to byly právě Slováci, Španělé, Poláci a Italové. Pak zazpívala Tokyo Sunrise a jako by si uvědomila, že tu někde zahlédla i českou vlajku, tak pokračovala vyjmenovávat fanoušky České republiky, Francie, Ruska a Irska. Zřejmě aby se někdo necítil dotčený, protože srdce fanouška je křehké a být opomenut je zničující. Následoval Levitator a No Witness. Určitě už jste všichni viděli videa na webu, že při téhle písničce LP dostala královskou korunu, kterou si nasadila a část písničky v ní zpívala a pěkně řádila. Možná ale všichni nevíte, že to byl geniální dárek od Soni a Zuzy, které jí korunu věnovaly.
👏👏👏 Další písničkou bylo When We´re High. Při No Witness mi nastaly technické potíže (vypnul se mi foťák a já nevěděla proč- nakonec to byla baterka)
takže jsem konec písničky natočila na mobil. Při When We´re High mi nastaly psychické potíže, jinak si to neumím vysvětlit. No řekněte, když nahráváte celý koncert, LP při písničce přijde přímo před vás, sedne si na židli a zpívá, kdo by se začal hrabat v tašce a hledat dárek, že jí ho musí podat? Jo, jedině Fialová… 
Takže dvě nejhezčí písničky jsme prostě pos…la. Co nadělám, musím se srovnat s tím, že v některých situacích nereaguju zrovna ideálně. Jen chci upozornit na úplný závěr WWH, kde LP zpívá to óóó, tak tam tomu dává až operetní koncovky – moc hezké. Myslím že se tomu i sama zasmála. Následovalo Someday, Night Like This a už Lost On You. Na začátku LOY si LP ještě jednou na chvíli nasadila korunku, ale pak jí hodila Elimu do bubnů, a ten si jí nasadil. Myslím, že nafukovací koruna za 2€ slavila velký úspěch.
Během písničky se mi konečně podařilo předat dárek LP do ruky, ovšem vzápětí jsem si uvědomila, že jsem v taštišce nechala jak fixu na podpis, takbuklety z CD i s lepíkama, co má LP napsat.
No nevím, ty už se mi asi doruky zpátky nikdy nedostanou…Po písničce si vzala sako a odešla. Jako. Všichni víme, že se zase vrátí, asi by už tu komedii mohla vynechat… a vrátila se… jen s Johnem a zazpívala Switchblade, pak přišli i Brian a Eli na závěrečnou Into The Wild. Brian přinesl LP velký zelený klobouk, který dostala ještě před koncertem od zástupců irského fanklubu. Vypadala v něm jako opravdový skřítek, jen kudrliny má tmavé a ne zrzavé. A byl konec. Zase to bylo tak krátké… jako vždycky. Místní security nás začali celkem nevybíravým způsobem vyhánět, takže jsme musely ven, i když se nám vůbec nechtělo. Ještě jsme zkusily zadní vchod, ale bylo nás takových víc, takže se tam sešel chumel skalních fanoušků, vlastně spíš fanynek. Bohužel LP neměla náladu na rozdávání autogramů, takže autobus nacouval přímo před dveře klubu, nastoupila a byla pryč. Najednou bylo všude kolem jakoby prázdno… Nejdřív jsme chtěli ještě někam zajít na pivko, ale nakonec jsme šly na ubytovnu, unavené, euforie z nás postupně vyprchávala a přišel útlum.
